PEV Zlín

Jizerské hory

V letošním roce jsme strávili týden na běžkách v Bedřichově v penzionu Diana. Penzion byl situován v těsné blízkosti nástupu na běžecké tratě u stadionu, což jsme hodnotili jako velkou výhodu. Počasí bylo také příznivé po celý týden. Lehce pod nulou a připadlo i pár čerstvých vloček do stopy. Nic tedy nebránilo, abychom vyráželi přes Novou Louku, Kristiánov, ke Knejpě a na Smědavu. Vládní cestou pod Olivetskou horu a kolem vodní nádrže Josefův Důl. Nejoblíbenější byl výlet na Jizerku, neminuli jsme ani vyhlídku na Krásné Máří, prozkoumali jsme Maliník. Ty jež už omrzely běžky, popojeli pod Holubník a zdolali jeho vrchol pěšky. Někteří si projeli trať Jizerské 50. Samozřejmě, že jsme neminuli ani tzv. „Vdovskou cestu“, vedoucí od Točny na Kristiánov. Pro proběhnutí na lyžích vynikající.                                 Po túrách nás čekala vždy teplá polívka, které si mohl každý dopřát dle libosti. Pan kuchař se činil, aby prokázal své kvality a zasloužil si tím i naši pochvalu. Bohatý výběr byl i na snídaně, pan kuchař pečlivě dohlížel, aby bylo okamžitě vše doplňováno. K pobytu na Božím Daru, Kvildě, Rokytnici, Špičáku přibyl letos i Bedřichov – ráj běžkařů, a to hlavně z Prahy.

Album fotek>>>


Podzimní výlet na Vrzavé skály

Tradiční podzimní akce našeho spolku pořádaná s finanční podporou Fondu zdraví města Zlína byla  nasměrována do podzimní valašské přírody. Byl to už 7. ročník a tentokrát byly cílem našeho turistického pochodu Vrzavé skály nad obcí Kašava. Po prezenci před Obecním úřadem v Kašavě, kde byly účastníkům předány pokyny a mapy, jsme vyrazili v 9.30 hod. po žluté turistické značce směrem na Velíkovou až k rozcestí „Na sýkorce“, kde jsme přešli na modrou značku, po které jsme dorazili na rozcestí „Na písečném“. Cestou jsme míjeli početné skupiny houbařů, jejichž úlovky některé z nás přiměly k letmým útokům do lesního podrostu. „Na písečném“ byl krátký odpočinek a  svačina a pak jsme již scházeli pěknou podzimní přírodou do Vlčkové po červené značce, která následně na rozcestí v obci Držková přešla na značku modrou. Po této značce jsme vystoupali až k naučné stezce (tabule č. 21), která nás dovedla na vyhlídku na Vrzavých skalách. Počasí neumožňovalo využít daleký rozhled z této vyhlídky  (během pochodu se spíše zatáhlo), účastníci si však mohli prohlédnout zajímavé skalní útvary a převisy a odpočinout si ve zbudovaném přístřešku.
Vzhledem k pokročilému času jsme se pak rozhodli zkrátit plánovanou trasu a do Kašavy sejít po značené naučné stezce. Během sestupu se počasí zlepšilo o odměnilo nás krásnými pohledy na podzimní valašské lesy a louky. V Kašavě bylo zjištěno občerstvení v restauraci „U Šarmanů“, se kterým byli účastníci pochodu spokojeni. Pochod absolvovalo rekordních 39 účastníků.

Album fotek>>>


Slovenský kras

Už tradiční podzimní zájezd na Slovensko nás tentokrát zavedl do Slovenského krasu. Je to část Slovenska, která je neprávem opomíjená turisty, kteří se zaměřují především na Tatry a Fatry. Náš první den představoval přesun asi 365 km s následnou prohlídkou malebné Rožňavy a možností odpolední túry v blízkosti hradu Krásná Horka. Potom jsme se ubytovali v příjemném penzionu Jozefína ve vesničce Krásnohorská Dlhá Lúka. V dalších třech dnech nás čekaly už celodenní túry nejprve v okolí Zádielské doliny, potom v části Volovských vrchů a na závěr přes Silickou planinu. Každý den byly na výběr nejméně tři varianty obtížnosti a někteří zvolili taky vlastní trasy. Poslední den část navštívila unikátní Krásnohorskou jeskyni a druhá část pečlivě udržovaný zámek v Betliaru. Po celou dobu zájezdu panovalo ideální počasí, spokojenost byla i s ubytováním a stravou a taky s dokonalými službami řidiče autobusu pana Aleše Zbořila. Trošku škoda je, že nebyl zájezd plně obsazen. Ti, kteří se k nám letos nepřidali budou mít možnost to napravit v roce 2018, kdy máme předběžně v plánu po dlouhých letech navštívit Roháče. Termín by měl být 26. až 30. 9. 2018.

Album fotek>>>


Mazurská jezera

Tak letos jsme navštívili naše severní sousedy a prohlédli jsme si Mazurská jezera v Polsku. Autobus s cyklovlekem nás dovezl do kempu Elixír, poblíž města Gižycka. Tady jsme měli základnu po celou dobu pobytu, takže odpadlo balení a stavění stanů. S kempem jsme byli velice spokojeni, přestože byl o něco dražší. Sociální zařízení bylo pěkné a čistota na jedničku. Také vstřícnost personálu byla vynikající. Vyjížděli jsme přímo z kempu na kole, nebo nás autobus odvezl na vzdálenější lokality. Jednou jsme využili místní lodní linku do Mikolajek a odtud jsme se vraceli na kolách. Toto byla dobrá volba, protože jsme z vodní hladiny teprve poznali rozlehlost vodní soustavy jezer, propojených vodními kanály. Hlavní skupina, čítající kolem 15 účastníku, projela úspěšně naplánované cíle. Kromně přírodních zajimavostí, byly k vidění i historické památky a také stavby z druhé světové války. Další skupinu tvořili rodiče s dětmi. Ostatní účastníci se rozdělili do menších skupin. Kladně musím hodnotit i jídlo, které bylo výborné zejména v taverně u Farija v Rucianě Nidě. Osvěžující bylo i koupání a teplota vody nás všechny příjemně překvapila. Večerní pohodové posezení při vínečku nám zpestřil táborák s opékáním špekáčků. Chyběla jen kytara, kterou nahradilo bzučení komárů, což byla jediná záporná věc na této akci.

Album fotek>>>


Kokořínsko na kole

Vyjížděli jsme s obavami o počasí. Předpověď slibovala mraky, déšť a zimu. Tady se opět vyznamenal vedoucí Jirka Kalivoda, který dokázal zajistit, že jsme ani jednou nezmokli. Tento krásný kout naší země si pěkné počasí zaslouží. Všechny plánované trasy vedly terénem s výhledy na okolní skály, zpestření poskytly výstupy a prohlídky hradů a od šlapání jsme si oddychli přenášením kol po schodech a žebřících. Asi nejpěknější byl první den, kdy jsme projížděli skalnatým terénem přes Čapa, kolem Cimrmanova pomníku a Husy. Absolvovali jsme i náročný výstup na hrad Ronov. Také hrad Helfenbug stojí za návštěvu. Večery jsme příjemně trávili díky dvěma kytaristům Honzovi Poláškovi a Ivanu Kydalovi. K oslavě narozenin vedoucího mu ženské osazenstvo připravilo cestu kolem světa, kde mu ukázaly, co zajimavého umí ženy z různých koutů světa. Přesto, že je to z Moravy dost daleko, byli všichni účastníci spokojeni a určitě by stálo zato se sem ještě někdy podívat.

Album fotek>>>


Šumavský Špičák

V termínu 11. 2. – 18. 2. 2017 jsme v počtu 19 osob zamířili do hotelu Kolibřík na šumavském Špičáku.  Čekala nás spousta upravovaných běžeckých tratí na Hojsovu Stráž, přes Můstek na Pancíř, do Prášil, na Novou Hůrku. Vynikající stopa vedla také k Obrázku, kvalitní běžecký okruh byl také na Ždánidlech. Zato zcela zklamaly stopy v Německu, kde byla kvanta jehličí, takže jsme rychle zamířili zpět do Čech. Nevynechali jsme ani návštěvu Černého jezera a někteří se proběhli až k Čertovu jezeru. Několikrát jsme využili sedačkovou lanovku na Hofmanky. Téměř po celou dobu pobytu nás provázelo slunečné počasí s azurově modrým nebem. Nový sníh napadl až poslední den ráno. Ani mládež nezahálela. Kája Kolářová se naučila bravurně zvládat prkno a Martin řezal sjezdovku z Pancíře jako závodník. Večery jako tradičně zpestřoval Honza Polášek se svou kytarou. Úroveň ubytování i strava byla výborná. Seznámili jsme se s další kouzelnou oblastí naší vlasti.

Album fotek>>>


Slovenské rudohoří

Již tradiční podzimní zájezd na Slovensko nás tentokrát zavedl trošku víc na jih do několika částí nejrozsáhlejšího slovenského pohoří. Ubytování a stravování bylo zajištěno v osadě Biele Vody a vzhledem k poměru cena/kvalita se snad nedalo nic podstatného vyčítat. Tentokrát nám skvěle vyšlo počasí, takže se podařilo celý program bez problémů splnit. Byly zdolány významné vrcholy – např. Poľana (1 458 m), Klenovský Vepor (1 314 m) nebo Fabova hoľa (1 349 m) a na zpáteční cestě Vápeč (956 m) ve Strážovských vrších. Zajímavé byly i túry v NP Muránská planina  s prohlídkou Muránského hradu. Večerní hudební produkce (housle a dvě kytary) se protáhly do pozdních nočních hodin a přispěly k dobré náladě po náročných túrách. Každý si mohl vybrat program podle náročnosti, případně atraktivnosti jednotlivých tras. Takže to snad byla dobrá reklama na podzim 2017, kde se budeme pohybovat převážně v oblasti Slovenského krasu.

Album fotek>>>


Norskem až na Lofoty

Sice až napotřetí, ale přece jen, se podařilo uskutečnit zájezd do Norska. Tento zájezd je v dějinách klubu asi nejnáročnější vůbec. Je potřeba skloubit dlouhou cestu autobusem, trajekty i severské počasí. Ukázalo se, že přejezdy nebyly tak obtížné, snad proto, že každý byl na dlouhou cestu připraven. Nejdelší přejezdy jsme absolvovali v noci. Cestu na Lofoty dělily atraktivní zastávky. První byly křídové útesy v Dánsku na ostrově Món. Následovala prohlídka Osla, túra v parku Rondane a již tu byl trajekt na Lofoty. Dlouhá cesta stála zato. Lofoty jsou překrásná oblast Norska. Vysoké skalní štíty, které se zdvíhají od moře, umocněné severskou polohou působí opravdu velkolepě, přestože nevynikají velkou nadmořskou výškou. Zde absolvujeme třídenní trek, případně ti co chodí nalehko, jdou jednodenní výlety. Následují prohlídky rybářských městeček A, Hamnoya a Nusfjord. Malebné mista s rybářskými loděmi, sušírnami ryb, výhledy na fjordy se skálami a obchůdky se suvenýry. Při cestě do Narviku se ještě projdeme skalnatým pobřežím s výhledy na moře. Z Narviku pokračujeme přes polární kruh do parku Rago. Opět krásná celodenní túra po skalnatém náhorním platu s jezery a vodopády připomínající aljašskou krajinu. Zastávka v Trondheimu, bývalém hlavním městě Norska s katedrálou, pevností a dalšími zajimavostmi zpestřila další cestu. Ta končí snad nejznámějším místem Norska - Trolí stěnou a Trolími schody. Pohled shora do Trolí stěny působí monumentálně. Tato stěna, místy převislá, je rájem horolezců. Škoda, že další přejezd absolvujeme v dešti a známý Geiranger fjord vidíme jen za clonou deště. Také plavba po tomto fjordu nemá cenu. Zato jezero Gjende nás odměnilo slunečným počasím. Přechod po hřebeni Besseggen si užíváme. Výhledy na jezero, okolní štíty a ledovce zatraktivní lezecká pasáž v pěkné skále. Sestup do kempu, ranní odjezd směr Ystadt, trajekt do Polska a cesta přes Německo zpět domů. Byl to překrásný zájezd plný dojmů a zážitků, na který se bude pěkně vzpomínat.

Album fotek>>>


Provence

V roce 2013 jsme poprve zařadili do kalendáře akcí cyklistický zájezd. Do francouzké Provence se organizování ujala Lenka Velísková, která tuto oblast v minulosti navštívila. Zájezd byl rozdělen do tří částí. Oblast Verdon, oblast kolem Aptu a přímořské Calanques. Oblast kolem kaňonu Verdon, mimochodem podle názorů účastníků nejen nejznámější, ale i nejkrásnější, jsme projeli nejprve po vyhlídkové silnici a kochali se nádhernými pohledy seshora. Další den nás čekala pěší túra kaňonem po stezce Sentier Martel. Stezka vedená nad řekou Verdon prochází místy vysekanými tunely a končící výstupem na parkoviště Chalet de la Maline. Volnější den u jezera Lac de st. Croix jseme využili k vyjížďce do městečka Moustiers a na náhorní rovinu nad jezero, kde jsme viděli nejkrásnější levandulové pole za celý zájezd. Odpoledne opět kaňon Verdon, tentokrát z ústí řeky Verdon kde jsme se dostali na lodích. Další část patřila oblasti kolem městečka Apt a známému Avignonu. V této oblasti leží taky známá lezecká oblast Buoux. Tady jsme poznali malebné provensálské vesničky jako Castellet, Saigon, Bonieux, rozházené po vrcholcích i v údolí. Zajímavá byla taky trasa přes Roussillon - okrové pyramidy, Gordes - trhy s místními produkty, Fontaine de Vaucluse - s malebnou promenádou. Cyklistickou lahůdkou byl výjezd na vrchol Mnot Ventoux s převýšením 1400m a délkou 26km. Tento vrchol je jeden z nejtěžších výjezdů Tour de France. Z jeho vrcholu, připomínající měsíční krajinu, je pěkný rozhled do všech stran. Tady všude na nás dýchala atmosféra blížícího se závodu. Některé účastníky nelákal dlouhý výjezd na vrchol Ventouxu a dali přednost soutězce Nesque. Další den následoval přejezd do městečka Cassis nedaleko Marseille. Při přejezdu patřila zastávka městečku Aix-en-Provence - města fontán. Bohužel na plánovaný akvadukt Roquefavour se autobusem nedalo dostat. Městečko Cassis leží v srdci známé oblasti Calanques. Tyto přímořské útvary bylo možné poznat hned další den. Z horské silnici Route des Cretes z Cassis do La Ciotat. Po zdolání krutého stoupání nás čeká náhorní rovina. Odměnou nám jsou pohledy na mořskou hladinu a útesy kolem pobřeží. La Calanque de figueroles nás čekají po sjezdu do La Ciotat. Poslední den před odjezdem podnikáme ještě plavbu lodí kolem útesů směrem k Marseille. Koupání v moři, naložit kola a odjezd k domovu. Adieu krásná Provence.

Album fotek>>>


Rumunsko

Přestože odjezd autobusu ze Zlína se o něco opozdil, dobré rumunské silnice nás rychle přibližují k cíli. U chaty Gura Zlata jsme v 8 hodin i přesto, že jsme si na hranicích posunuli hodinky, podle rumunského času, o hodinu dopředu. Tady zjišťujeme radostnou zprávu - dá se dojet až na hráz přehrady Gura Apei. To nám ušetřilo nepříjemné šlapání po asfaltu. Od přehrady začíná trasa do pohoří Godeanu. Cesta byla opravdu dobrodružná. Brodění přes řeku, neznatelný chodník, který místy zcela mizel v korytě řečiště. Odměnou bylo tábořiště na krásné louce u řeky. Idyla končí následující ráno. Dozvídáme se, že jedna z účastnic má břišní problémy a nemůže pokračovat. Začíná záchranná akce. Po marném hledání telefoního signálu na hřebenu Godeanu nezbývá než se vrátit k přehradě a odtud zavolat rumunskou horskou službu Salvamonte. Večer dorazilo pět rozzuřených chlapů a neúprostně trvali na odchodu včech účastníku s nimi. Představa nočního pochodu s nosítkama byla dost děsivá. O půl třetí ráno, kdy jsme uléhali u přehrady v opuštěné maringotce, jsem si oddechl, že všechno dopadlo dobře a nikomu se nic nestalo. Ráno začíná kombinován,í jak upravit program. Rozhoduji se vypustit skupinu Caliman, přesunout se k jezeru Bukura a odtud projít centrální část Retezatu. Další den nastupujeme od Gura Apei příkrým stoupáním k jezeru Zanoga. U tohoto krásného jezera rozbalujeme stany na noc. Potkáváme tu taky jednoho ze záchranářů, tentokrát už příjemně naladěného. Probírá s námi možné trasy a ukazuje na mapě přísně uzavřenou rezervaci, kde je vstup zakázán. Po probuzení nijak nespěcháme. Čeká nás pouze přesun k Bukuře, což jsou nějaké 4 hodiny chůze. Využíváme času a odbočujeme ještě na vrchol Judele. Následující den projdeme polehku okruh na nejvyšší horu Peleagu a odtud ještě odskočíme na sousední Papuchu. Po návratu ke stanům okoušíme jediný dešť na tomto zájezdě. Ráno balíme a posunujeme se přes hřeben Bukury a Retezatu blíž k autobusu. Noc trávíme u Cabany Pietrele. Tady sice vaří, ale výběr není nijak bohatý. Míst pro stany je poskromnu a musí se dost hledat, přesto nakonec všechny stany stojí. Na poslední den zbývá jen přechod přes hřeben do vedlejšího údolí, kde ve středisku Alpin Rausor nás čeká autobus. Po umytí a přeslečení utrácíme rumunské Lei v hotelu za opožděný oběd. Tady nás čeká taky po operaci břicha už vysmátá Monika. S kompletním osazenstvem odjíždíme kolem třetí hodiny k domovu. Poslední komplikace čekají na hranicích. Ucpané maďarské hranice přejíždíme díky zprávě z nemocnice o převozu pacienta o dobré 2 hodiny dříve než ostatní. Přesto, že tak hektický zájezd jsem ještě neorganizoval, oddychuji si, že nakonec všechno dopadlo dobře. Trochu jsem byl zklamaný superlativy ověnčeným Retezatem. Žádná pevná skála, hromady kamení a dost civilizace. Přesto stojí za to, tento kout Rumunska vidět. Shodujeme se taky v tom, že i přes velký pokrok, který Rumunsko udělalo, pořád je to v sousedním Bulharsku o něco lepší.

Album fotek>>>


Wettersteingebirge a Lechtaler Alpen

Přes počáteční nezájem se přece jen daří naplnit autobus. Severní vápencové Alpy nejsou tak atraktivní svými ferratami jako jižnější Dolomity. Přesto tři cesty, které jsme prošli, budou patřit k těm nejúspěšnějším, co jsme kdy absolvovali. První cesta Imsterklettersteig. Krásně vedená bez zbytečného železa, kde jsme si vychutnali expozici, pevnou skálu i výhledy na okolní velikány. Na vrcholu 2630m vysokém Maldonkopfu řadíme tuto cestu ke klenotům absolvovaných ferrat. Pohodový přechod do Landecku a přejezd do kempu v Ehrvaldu zakončil první část zájezdu v Lechtalerských Alpách. Další částí bylo pohoří Wettersteingebirge s hřebenem Jubileumgrat z Zugspitze na Alpspitze. Tato cesta nebyla v pravém smyslu ferrata, protože jištěné byly pouze nejtěžší úseky, jinak se šlo bez lan a kramlí. Cesta byla podle průvodce plánována na 8 -10 hodin. První ranní lanovka na Zugspitze jela až v 8:40h a poslední lanovka z Osterfelderkopfu pod Alpspitzem odjížděla v 17:30h. Po vystoupení z kabinky na vrcholu Zugspitze proto nebylo času nazbyt, takže jen zběžně procházíme komplexem na vrcholu, který by zasloužil daleko víc času. Pár fotek a nastupujeme do 5 km dlouhého hřebene. Pro osum členů, kteří tuto cestu absolvují, jde o nevšední zážitek. Celá trasa sleduje hřeben s krásnými rozhledy na obě strany. Po celou dobu je potřeba si udržovat pozornost a není čas na nudu. Na Alpspitzu konstatujeme, že cestu jsme zkrátili skoro o dvě hodiny a pohodlně stíháme lanovku do Garmisch-Partenkirchenu k autobusu. Dobrou náladu v autobuse zpestřil Petr Kolář s dvoukilovou vaničkou zmrzliny, kterou jsme společně zdlábli při přejezdu zpět do Ehrvaldu. Celodenní zážitek zakončil relax v bazénu se saunou, masážní vanou a solnou jeskyní, které byly součástí kempu. Poslední byla vyhlášená ferrata na Tajakopf. Tato cesta vedená po pilíři, byla trochu uměle natažená, přesto esteticky vydařená. Estetiku této cesty umocňovay mlhy válející se v údoli. Na poslední ferratu u Insbrucku jsme zůstali pouze tři, a tak rozhodujeme tuto akci ukončit dřív a odjíždíme domů. Teď už můžeme konstatovat, že špatné počasí, které předpovídali meteorologové a vyvolávalo obavy před odjezdem, zůstalo na východ od Iinsbrucku. Tento vydařený zájezd trochu zkalily jen ceny, které jsou v okolí Zugspitz přece jen trochu vyšší než jsme zvyklí a znovu jsme si ověřili, že přes víkend je dost obtížné sehnat na chatách nocleh.

Album fotek>>>


Ukrajina

Tentokrát jsme se obrátili opět k východu. Přejezd hranic urychlil malý úplatek. Pak nás už přivítal kraj polonin - Podkarpatská Rus. Putování začíná v městečku Volovec a první polonina nese název Borožava. Na tento přechod nastupuje celá skupina, která čítá 40 lidí. Trochu hektický výstup lesem končí na louce pod vysílačem a pak už začíná pohodový hřebenový přechod, který je zpestřen bouřkami. Nocujeme u plesa pod Gembou. Další den dokončujeme přechod Borožavy za vydatných přeháněk a broděním potokem. Následuje přejezd do Koločavy, její prohlídka a následný přehod části skupiny poloninou Krásná. Zbytek zájezdu volí prohlídku Sinevirského parku. Po příjezdu autobusu jsme v Usť Čorné opět všichni pohromadě. Spíme na hřišti za 5 hřiven(15 kč). Ráno prší snad každou půlhodinu a tak volíme přejezd autobusem do Jasiny. Cestou se zastavujeme v solných koupelích v Solotvinu. Tady jsme si vyzkoušeli koupání ve slané vodě, která je hustší jako voda v Mrtvém moři. Ráno, po noci strávené v turbáze Encián, slibuje krásný den. Naše početná skupina vychází z Čorné Tisy na pochod poloninou Svidovec. Času je dost a tak velmi pohodlně, za dva a půl dne přecházíme druhou polovinu hřebene a končíme v Rachově v hospodě. Škoda jen, že tento kásný kraj, který je sice kilometrově dost blízko, dělí nepříjemné hranice, které nejen zdržují časově, ale taky znechutí cestování do těchto míst.

Album fotek>>>


Zobrazit starší akce klubu