To vám tak sedím koncem března doma, hledím na žábu ve sklenici, jak skáče po žebříku nahoru a dolů a říkám: "Tak co, jaké bude léto, kam na dovolenou?" "No, léto nebude stát za moc a vedra budou až na konci srpna a pořádné", kváká rosnička. Dobrá, říkám si v duchu, tak pojedeme na sever, za polární kruh, do Laponska. Tam se nezpotíme.

No ale doopravdy. Když jsem se byl v prosinci potápět v Egyptě, seznámil jsem se s pár lidma a jak šla řeč, jeden z nich, Bob, se zmínil, že byl několikrát ve Finsku v národních parcích. Tato oblast mě už nějakou dobu lákala a tak slovo dalo slovo a po novém roce jsem si s ním dal schůzku, ať mi předá nějaké informace. Schůzka se uskutečnila a Bob povídá,  že když je to tak, pojede s námi znovu. Na tuto akci jsem mezi tím nalákal 2 kamarády, Pepu Bezruče a Mirka Zetíka. Nakonce jsme stejně jeli ve třech, protože i když už byly koupené letenky, Bob z časových důvodů odřekl. Takže jsme odjeli do Vídně a odtud do Helsinek a pak cílové letiště Ivalo, nejsevernější letiště Finska. Přirovnal bych to k nádraží ve Vizovicích, jen zasazené do nádherné severské přírody.

Pátek 26.8. 2011
V 18.20 finského času, jsme v Ivalu a sedáme do autobu do Saariselky. Cca 25 km. Po cestě začíná pršet. Udivuje nás nulový provoz a čistota okolí. Vystupujeme v liduprázdném centru městečka, které je samý hotel a ubytovací zařízení. Je nevlídno a šedivo. Jdeme hledat střechu nad hlavou. Podle plánku od Boba se orientujeme a po chvíli zkoušíme štěstí v hospodě - hostelu. Trefa! Pokoj pro tři za 66 Eur se nám zdá jako výhra. Shazujeme batohy a míříme na první finské pivo. Po chvíli k nám přesedne Fin, co dnes končí týdenní tůru s kamarádem a poroučí nám pivo. Ani má lámaná angličtina není překážkou konverzace. Sezóna začíná za 10 dní říká Kari a pak se sjedou lidé ze všech koutů země na slavnosti podzimní Ruska 2011. Přijedou se podívat na krásně zbarvenou přírodu. Na jeho doporučení rezervujeme hotel na 8.9, kdy se hodláme vrátit z treku, ať to je pojištěné. Dopíjíme a jdeme se vyspat na zítřejší start.

Sobota 27.8.2011
1. den přechodu
Trochu jsme se prospali a vstáváme v 8.00 finského času. Po snídani jdeme do infocentra koupit mapy, ještě bez báglů. V deset je ostrý start. u brány se necháváme vyfotit od místních. (proč proboha každý fotí až od kolen nahoru, nechápu). Za drobného mrholení vyrážíme na cestu. Cíl: chata Rautulampi, asi 18 km od malého jezera. (teprve později se dovídáme, že lampi je malé a a jarvi velké jezero). Jdeme lehce zvlněnou krajinou, samý potok, jehličnany a zakrslé břízy. A úžasné ticho. To nás provázelo celých 14 dní.
První zastávka na denní chatě Rumakuru. Finové dělí chaty na ty, které jsou určeny na spaní a na ty, kde je možné si jen odpočinout a uvařit. Ty druhé nemají palandy, jen lavice, ale vybavení je stejné. Kamna, plynový vařič, nějaké nádobí, kýbl na vodu. Počasí se trochu umoudřilo, tak jdeme s Pepou na malý průzkum okolí.
Další chata je Luulampi, pořád se pohybujeme v nejvíce navštěvované oblasti.  Do cíle chybí asi 8 km. Potkáváme první soby. Fotíme a Pepa nasazuje svižné tempo v Rautulampi jsme okolo 16-té hodiny. Chatu už obsadily tři děvčata. Škoda, přišli jsme o 30 let později, mohla být družba. Statné 60tnice obsadili lavice a my ukládáme věci na zem.  Za tmy přichází ještě jeden nocležníka ukládá se vedle nás. Jak v noci tiše přišel, tak ráno zase mizí.

Neděle 28.8.2011
2. den
Mirek začíná rachotit okolo 6-té. To nás čeká celých 14 dní, jeho ranní kafe. Po snídani, kolem osmé odcházíme do mlhavého rána. Předpoklad hezkého dne nevychází. Ponča mají premiéru. Docházíme k řece. Nádherné scenériem škoda jen, že za záclonou deště. Za družného hovoru s Pepou jsme se trochu utrhli a ztratili Mirka. Nepříjemný pocit. Vracíme se asi půl hodiny a hledáme jeho i chatu Lankojarvi. Mirek se objevil na druhé straně potoka. Zouváme boty a tak jako on, brodíme. U malého tábořiště se obouváme. zase se rozpršelo, Po 20 minutách jsme u chaty. Nejsme tu sami. Kolem chaty je asi pět stanů a nechybí ani včerejší děvčata. Pereme, sušíme odpočíváme. Noc proběhla v klidu, jen ten déšť.

Pondělí 29.8.2011
3. den
I když ráno nespěcháme /nahoře se pořád sprchují/, tak v 10:45 vyrážíme do deště. Naštěstí je celkem teplo, ale po pár km nám zase čvachtá v botách. Okolí řeky je nádherné. Skály, písečné pláže, travnatý břeh, co kdo chce. Na druhém břehu míjíme chatu Portikosti a za chvíli jsme u mostu. Z plánované přestávky není nic, opět se víc rozpršelo. Míjíme parkoviště, na které vede hliněná cesta a po dalších 4 km jsme u malé chaty Snellmaninmaja. Dnes za sebou máme asi 22 km. Paráda, jsme tu sami. A opět stejný rituál, vaření, praní a sušení.

Úterý 20.8.2011
4. den
Asi nejtvrdší den. V klidu snídáme. a v 8:50 opouštíme útulek. Kupodivu neprší a tak se to jeví celkem optimisticky. Cesta odsýpá. Oběd jsme naplánovali v přístřešku u mostu, kde budeme opouštět naši řeku Suomujoki a vydáme se po přítoku Kiertamaoja. Asi po 10 km zádrhel. Jsme na soutoku řek a potřebujeme na druhou stranu. Poprchá, 12 st. Celsia. Chvíli pobíháme po břehu, ale voda neustupuje a převozník nikde.  Ti dva, že půjdou proti přítoku hledat lepší místo na brod. Nevidím to optimisticky a tak se vracím. Okem vodáka hodnotím vodu, řežu klacek jak pro babičku a jen v triku a čepici, batoh na zádech a boty kolem krku jdu na to. Stůjte při mě všichni svatí protože jak se vykoupu, tak do konce dovolené neuschnu. Proud je docela silný, chvílemi je voda téměř po prdel. Je ve mě malá dušička, na druhý břeh 40 m. No, nakonec to vyšlo. Jak přestal působit adrenalin, klepe mě zima. To už na druhém břehu přešlapuje Mirek s Pepou, hledí toužebně sem, jak vojáci do oken dívčího internátu, ale nakonec jim taky nic jiného nezbývá. Už jsem oblečený, když lezou do vody. Alespoň jim nafotím pár snímků. Úspěšně to zvládli, ale zdržení nabralo asi 1,5 hod. Svačíme v přístřešku a zase lije. Přes visutý most vstupujeme do druhé části cesty. Není to zas tak jednoduché. Orientace by šla, ale kolem jsou všude bažiny, tak se občas vracíme a hledáme cestu. Kolem půl osmé jsme na chatě Kiertamajarnvi. Zatopit, uvařit, hygiena a sušit, sušit, sušit.

Středa 31.8.2011
5. den
Už nás to ani nepřekvapuej, zase prší. Ale dnes nás čeká as 10 km po cestě vedle ruské hranice, tak snad to bude odsýpat. Ani moc nespěcháme, co kdyby si to ti nahoře rozmysleli a zatáhli kohoutek.  Nasazujeme ponča a vyrážíme do deště. Cca 3 km bažiny a pak už po písečné cestě. Vlevo nápisy hraniční zóna, do Ruska dohodíš kamenem. V přístřešku u cesty obědváme na chatu asi 4 km. do třetice všeho dobrého. Jsme tu sami. Chata jak z pohádky o mrazíkovi,hotový skansen.Tady bych pár dní vydržel.Protože dopoledne nepršelo, jsme docela sušší, tak napřed obhlížíme okolí. Chatička u řeky je sauna, takže nejprve rozděláváme oheň tam a teprve potom vybalujeme. Po hodině a něco Pepa hlásí,že sauna je ok. Holící strojky, mýdlo a jdeme na to. Zlatí finové. Po pěti dnech deště a mokrých bot je to balzám na tělo i duši. ochlazovna je přímo v řece. Užíváme si to. Vymydlení a zrelaxovaní večeříme a zalézáme do spacáků. Na chatu Anterinmukka budeme určitě s láskou vzpomínat.

Čtvrtek 1.9.2011
6. den
Dneska by to mělo být jen 8 km  na chatu Muorravaarakka – Moravanka, jak ji pojmenoval již Bob. Vycházíme před 10tou s tím, že v jednu není co řešit. Pýcha předchází pád. Proč máme řeku po levé a ne po pravé ruce? Tak ne, zase 16 km. Naše chyba, ale sluníčko začíná svítit, čas nás nehoní, tak co? Pepa je spokojený, chyběly mu kopce a výhledy, tak dnes to konečně má a jako bonus soby na 20 m. Ve tři jsme na místě. Chata, jak už je zvykem je prázdná a vycházku, co jsme naplánovali na odpoledne spojíme se zítřejším přechodem.

Pátek 2.9.2011
7. den
Klasika. Ráno prší. Nespěcháme. A když kolem deváté déšt ustává, vyzouváme boty a vyrážíme. Hned u chaty je totiž brod a tak hurá přes řeku. 10 -12 m, to je brnkačka proti úterku. Obouváme se a razíme do hor. Za hodinu jsem v průsmyku. Hloupé je, že s námi přišla mlha. Je horší orientace. Po krátkém bloudění jsme na správném kursu a po obědě u potůčku stoupáme na hřeben z něhož je vidět "naše" jezero. Kolem čtvrté jsme na místě. Chaty jsou tu dvě.Rajarkamppa a Luirojarvi. Zabíráme tu první a menší, v té druhé jsou domácí. I tady je sauna a Finové se už tuží a z komína jde dým. Domlouváme se, že do sauny půjdeme po nich, okolo 19 hodiny.Všechno klaplo,ještě stihneme vyměnit několik zdvořilostních frází a jsme tu sami. Takže zase pohoda a relax. Dnešní den se náramně vydařil. Je po půl deváté a teprve zapadá slunce. Zítra plánujeme výstup na Sokosti (718 m n. m), nejvyšší kopec národního parku.

Sobota 3.9.2011
8. den
Ráno je zataženo, ale v 9:30 vyrážíme. Cesta trvá asi 2 hodiny. Nahoře je zima a fouká. Svačíme schovaní za kameny, moc se nezdržujeme a kolem převaděče telefonního signálu sestupujeme dolů. Objevuje se sluníčko a oteplilo se. Korytem potoka se necháme vést až…. do močálů. Prokličkujeme po drnech zpátky do lesa a pomalu jdeme k chatě. Pohoda, odpočinkový den. Kafíčko, svačina a líně se vyvaluju na sluníčku. Kde je ten shon a stres „normálního“ života? Roztápíme saunu a po Pepově zodpovědném topení je tam za půl druhé hodiny 110 st. Celsia, nedá se sáhnout ani na stěny. Ochlazení je v jezeře, kam vede asi 100 metrová lávka. Škoda, že jsme nevzali foťák. Nádherný západ slunce. Zase jeden povedený den.

Neděle 4.9.2011
9. den
Ráno mě to vyhnalo ven kolem páté. Už se šeří a na teploměru -4st., ale následuje slunečný den a přechod jen asi 8 km. Tak na chatě shazujeme bágly a jen na lehko jdeme podél potoka, který tu teče úzkým údolíčkem. Při přechodu přes potok Pepa pere ponožky, ale proč uprostřed vycházky to teda nevím, kdyby si aspoň sundal boty.
Chata Tuiskukuru je už ve více navštěvované oblasti. Na noc je nás tady asi 11.Finové jsou ohňový národ a i my dnes poprvé děláme oheň. Přisedly nějaká děvčata z Tampere a co slovní zásoba dovolila, komunikujeme. Předpověď počasí na zítra - prý nic moc.

Pondělí 5.9.2011
10. den
Další chata Suomunruoktu. Poslední 3 km z 15-ti kilometrové tůry je v dešti. Po mostě přecházíme řeku, která se zařezává do skalního podloží. Nádherný kousek přírody. Sobí máma s teletem nás nechá přijít na 10m. Déšť nás zavírá na chatě. Opět je zalidněno. Snad že se blíží konec treku, je i nálada nějaká posmutnělá. Večer přišli ještě dva Finové a chovají se jako by tu byli sami.

Úterý 6.9.2011
11. den
Po hlučné noci vyrážíme poměrně brzo. Začínáme brodem ale nevadí, celý den nás provází sluníčko.Trochu si zacházíme kolem jezera Kopsosjarvi, v klidu obědváme v přístřešku a kocháme se pohledem na okolní přírodu. A je opravdu na co se dívat. Odstíny zelené, žluté, zlaté a hnědé tvoří nádhernou paletu. Už chápu co Kari myslel tou slavností barev a proč se sem na ni jezdí dívat lidé z celého Finska.
Chata Poroerotus, ke které míříme, není určena ke spaní a  je postavena mimo vodní zdroj, což je tady poprvé. Potok je vzdálen 400m. Steleme si na lavici a podlaze. Zítra nás čeká poslední den.

Středa 7.9.2011
12. den
Vstáváme do mrholení, ale v 10 už je slunečno. Přecházíme přes kopce a podél potoka, který tady vyřezává soutěsku. Před polednem křížíme naši trasu u chaty Luulampi, kolem které jsme už šli na začátku. Jediná,kde se dá něco koupit. Kafe, pivo a pokračujeme dál na poslední chatu Vellinsarpima. Čeká nás poslední noc v tichu a klidu. Zítra už jen 9km do Saariselky.

Čtvrtek 8.9.2011
13. poslední den přechodu
I když nespěcháme, v 9 je sbaleno a vyrážíme. Den jak vymalovaný. Tak mělo být od začátku. Že by si to Laponsko chtělo na poslední chvíli u nás vyžehlit? Není třeba, já jsem byl nadmíru spokojený.
V 11 jsme „doma“. Rezervace funguje, jen cena je o 8€ vyšší. Ale je to milé překvapení. Začala sezona a je v tom snídaně a sauna. Ubytujeme se a honem něco nakoupit. (Já jsem došel s jednou čínskou polívkou a doma mi váha ukázala o 4 kg míň). Jogurt, pečivo, sýr, šunka…oči by chtěly ale žaludek se brání.
Po jídle trochu lenošíme v posteli, kolem páté sauna, na pivo a zítra odlet.

Pátek 9.9.2011
Po snídani balíme. Ve 12 hodin nám jede bus na letiště a ve Vídni jsme kolem sedmé. Tam nás čeká Honza a v 10večer parkuju doma.

Pro toho kdo hledá klid,čistou přírodu a nemusí mít kolem sebe dav, doporučuji. Samozřejmě je třeba počítat s počasím, ale jak říká jedna nejmenovaná firma, “není špatné počasí,je jen špatné oblečení.“

ZPĚT>>>